Dobrý den, můžete mi prosím říct, jak znovu nabýt životní radost a sílu vše zvládat bez vnitřního třesu, nesoustředění, zvýšené nervozity až vypnutí vnímání, období nemožnosti si pobrečet, a po nějaké prožité situaci naopak nutkání k breku, to vše po prožitých stresech a traumatech spojených zejména s životem v neutěšeném sociálním prostředí po rozvodu, s těžkou neléčenou několikaletou depresí (kterou jsem v mládí několikrát ukončovala suicidiem), kdy jsem nebyla schopna ani normálně fungovat, tedy ani chodit do zaměstnání, a žila jsem opravdu chudě, asi o tisícovce měsíčně… Rozvedla jsem se přitom zejména proto, že jsem milovala jiného muže, který jak se nakonec ukázalo, o mne příliš nestál… Několik let psychického i fyzického živoření po rozvodu nakonec vyústilo v neplánované rizikové těhotenství (na vše sama), kdy jsem málem předčasně porodila a poté i zemřela s dítětem v břiše na těžkou anémii se zástavou srdce, kdy už to bylo za minutu dvanáct, že nás zachránili… vše se rozjelo v den, kdy jsem náhodou potkala onoho muže, kvůli němuž jsem se rozvedla, a pochopila, že mi i přes svou finanční zajištěnost "nepomůže", možná by mi dal nějakou almužnu, ale když by to nebylo od srdce-bylo by mi trapně... takže jsme se rozešli s tím, že on si myslel, že jsem stále vdaná, a šťastně těhotná, a že asi žiju spokojeně, přitom já byla tak zoufalá, co s námi bude... na jídlo jsem pořádně neměla, těžká deprese mne plně ovládala, že jsem stále brečela, a on byl podvědomě moje poslední záchrana, že když by bylo nejhůř tak... no a teď už po tomto náhodném setkání i tato myšlenka držící mne "nad vodou" vzala za své a já se ocitla v traumatickém šoku, že už nevím kudy kam, lehla jsem na pryčnu a celou noc prý ze spaní nahlas brečela - a přitom jsem opravdu vyčerpáním spala, a vědomě o tom nevím... Od té doby to se mnou šlo opravdu z kopce,uléhala jsem na tvrdou pryčnu a viděla pod sebou bezednou černou díru, do které jsem vizuelně skutečně padala, otevřela jsem se a hrozil předčasný porod, po měsíci mne museli okamžitě hospitalizovat a dát transfuzi, neb už jsem měla fibrilaci na srdci... Já to totiž psychicky vzdala, a chtěla už jen nebýt-i když záměrně už jsem to nechtěla udělat, což ale díky stresům a nejezení asi fakt nebyl problém... to, kam jsem měla dítě přivést po porodu bylo totiž na dnešní dobu dost humus... byt zanesený harampádím, které se nesmělo vyhodit ani uklidit, všude haldy všeho, špína, pouze studená voda, takže jsem tahala hrnce s vařící vodou celé těhotenství... žádná lednička, jídlo bylo pod oknem na zemi, či mezi oknem, žádná pračka - prala jsem každý den v ruce, a to i s anemii, kdy jsem byla jak z olova, a to i ložní prádlo, což byly galeje... už jsem ráno po vstávání viděla před sebou jen to prádlo... neuměla jsem se těšit z miminka, po porodu jsem ho chtěla milovat, a čím víc jsem se do toho nutila, tím víc jsem ho nenáviděla - přitom to byla zlost na někoho jiného, a ono to chudinka odnášelo... Ale jinak jsem se o něj starala, jak jsem mohla, i jsem se o něj moc bála... strašně rozporuplné emoce to byly... A dodnes se v tom plácám, mám strach ze života, z chudoby, že dítě nebudu moci zajistit, a přitom mám problémy se zaměstnat, chybí mi jakýkoliv smysl života kromě postarání se o dítě... dlouho se nevydržím koncentrovat, navenek hraju jak jsem vpohodě, ale vnitřně mám pocity, že se zhroutím, a že se mi chce jen a jen spát nebo jen tak koukat nepřítomně na nějakou jednoduchou hru v počítači a nepřemýšlet... Já totiž musela po svých traumatech i nemoci krve hned "vstát" a jít a fungovat, a ne se zhroutit, ale ono to nedořešení situace tam někde uvnitř pořád je, a hlodá a hlodá, a já už nevím, co s tím, citliví lidé to na mne i vidí, a říkají - řeš to, dělej něco se sebou, ale já už fakt nevím, jak... žiju jen kvůli dítěti, a přestože mám snahu se i zapojovat zpět do společnosti, uvnitř jsem pořád mimo - bojím se jít do zaměstnání, že to psychicky ani fyzicky nezvládnu, a přitom jsem k tomu nucena... prosím dá se s tím něco dělat, mám navštívit odborníka?... A může mne vůbec pochopit, co člověk musel prožít a co se se mnou mohlo stát... Marisa